Drazí bratři a sestry,
dnes jsme plni radosti, protože Kristus zvítězil. Byl zabit, ale žije, protože přemohl smrt. Naše radost je tak veliká, protože zvítězil ten, který vzal na sebe naše hříchy a zemřel za nás jako smírná oběť. Byl přibit na kříž jako dlužní úpis za naše viny. Zaplatil za nás svou smrtí. Přesto žije a my jsme svobodní od hříchu. To je obrovský důvod k radosti i vděčnosti.
Svět kolem nás žije, jako by Boha nebylo. Nevidí zlobu hříchu, který přináší zkázu. Žije pro požitek přítomnosti bez pravidel. Bojí se myslet na budoucnost, protože mu chybí naděje. Často strhává i nás do svého způsobu myšlení a jednání. My však nemusíme být otroky svých slabostí a tlaku většiny. Kristus nás z každého otroctví vykoupil. Jsme skutečně svobodní, a co víc, on si nás vybral za své přátele. Udělal z nás děti Boží a dědice Božího království. Uvědomujme si svou důstojnost a mějme odvahu přiznat si svou výjimečnost, o kterou jsme se sice nijak nezasloužili, ale dostali jsme ji zadarmo jako dar Boží štědrosti. Nevyužít takový dar by nebylo projevem pokory, ale nevděčnosti. Užití tohoto daru pak bude přínosem jak pro nás, tak i pro svět.
Velikonoční víra vytváří novou kulturu. Dává nám vnitřní jistotu, že nejvyšší a všemohoucí Bůh je dobrý a že mu na nás záleží, že nás miluje. Vždyť kvůli nám se stal člověkem a šel až na kříž. Jeho láska přináší odpuštění, pokoj a radost. Probouzí naši lásku k němu jako odpověď. Vytváří z nás společenství Božích dětí, šťastnou rodinu, ve které žije jeden pro druhého a každý je šťastný, když může dělat šťastnými jiné. I přes osobní slabosti je každý z nás dost silný a bohatý na to, aby mohl druhé milovat, protože sám je milovaný Bohem. Každý má moc druhým odpustit, protože milost odpuštění dostal, když jemu odpustil Bůh. Každý je schopen dávat důvěru a tím pozvedat druhé, protože sám zakouší, jak ho vždy znovu pozvedá Boží velkorysost nabízející důvěru. Každý je schopen se dělit a hledat dobro druhého, protože se stále učí milovat druhého stejně jako sebe samého.
Kde však čerpat sílu k takovému životu z víry, k vytváření kultury odlišné od našeho okolí? Podívejme se na prvotní církev. Od chvíle, kdy uvěří v Kristovo vzkříšení, už nemluví o zklamání či zlobě nepřátel, ale o svých setkáních se Zmrtvýchvstalým. Marie spěchá k apoštolům, aby jim vyřídila Ježíšův vzkaz. Petr a Jan se osobně přesvědčí, když vejdou do Kristova hrobu, a hned informují ostatní. Emauzští učedníci po setkání s Kristem spěchají do Jeruzaléma ještě v noci, aby jim sdělili svou zkušenost se Zmrtvýchvstalým. Když ve společenství apoštolů mluví o vzkříšeném Ježíši, je najednou on sám uprostřed nich. O své víře, o svých zkušenostech víry je třeba mluvit s druhými. Nejde přitom jen o mimořádnosti a vůbec ne o náboženské senzace, jde o jeho přítomnost v našem životě, o naši snahu žít podle Ježíšových slov a myslet podobně jako on. Jde o zkušenosti s pravdivostí Božího slova, které skutečně působí to, co říká.
Drazí Boží přátelé, vím, že pro někoho z Vás může být těžké mluvit o své víře, o intimním životě s Bohem. Prosím však, najděte odvahu a nemluvte spolu o skandálech a špatných příkladech, které nám předkládá televize, ale vyznejte svou víru tím, že budete mluvit o svém vztahu k Bohu. Je to důležité pro růst vlastní víry, ale i pro povzbuzení druhých. To jsou první kroky předávání víry. Překonejte ostych a začněte ve své rodině. Snad právě v té chvíli zakusíte Ježíšovu přítomnost jako apoštolové. Snad zakusíte, že Ježíš přítomný ve Vaší rodině se ukáže jako ten, který uzdravuje i mezilidské vztahy a různá zranění. Snad pocítíte, že Váš dům se stává příjemnějším a posvátnějším nejen proto, že v něm přebývají dobří lidé, ale proto, že je s nimi sám Bůh.
Osloveni Boží přítomností, věnujte mu svou pozornost a mluvte také Vy s ním, jak každý sám, tak společně. Vaše společná modlitba je bohoslužbou rodinné církve. Při ní se ukazuje, že jste církví, a ona z Vás buduje církevní společenství.
Prožívejte neděli, která každý týden připomíná velikonoční událost vzkříšení jako skutečný svátek. Nezapomeňme však, že svátek bez oslavence nemá smysl. V neděli ať je středem celého dne mše svatá, na jejímž konci jsme posláni, abychom šli do světa ve jménu Páně. V neděli nepracujeme, ale slavíme, abychom z oslavy Krista čerpali sílu pro další dny, abychom odpočívali v Boží přítomnosti. Nekonejme ani domácí práce, pokud nejsou opravdu nutné, a nechoďme ani nakupovat, abychom nenutili k nedělní práci prodavače. Věnujme významnější chvíle hovorům o víře, společné modlitbě i náboženskému vzdělávání. Najděme čas na návštěvu příbuzných a známých, či starých a nemocných lidí z farnosti včetně těch, kteří se přestěhovali či odešli do domovů pro seniory do jiné obce. Věnujme pozornost druhým a snažme se o společenství lásky, abychom mohli zakusit Boží blízkost a setkání se Zmrtvýchvstalým uprostřed našeho společenství. Tak budeme mít podíl na budování živé církve, která se zrodila právě o Velikonocích, a zažijeme její nový rozkvět.
Všem, kteří tuto výzvu aktivně přijmou, děkuji za spolupráci a všem ze srdce žehnám.
arcibiskup Jan