Děti, postní doba je tu...

Ahoooj děti,

přivítal otec Petr s Matějem v ruce přítomné malé i velké děti Boží. Jsem rád, že se tady společně opět setkáváme. Děcka, víte, co nás ve středu čeká? Jak se té středě říká? Z klučičích lavic se ozvalo: černá,ale pak zazněla správná odpověď – za pár dní bude popeleční středa a tou začne postní doba, doba přípravy na Velikonoce.

Matěj byl celý týden hodný, a protože si také uvědomil, že už je postní doba blízko, listoval si knížkou křížových cest. Zalíbilo se mu 6. zastavení, kdy Pán Ježíš potkává Veroniku. Tatínek večer o Veronice začal povídat... Ta jednou udělala veliký dobrý skutek, když Pánu Ježíši, který nesl těžký kříž, podala ručník, aby si mohl utřít tvář a osvěžit se. Matěj povídá: „Tedy já té Veronice docela závidím. Mohla pomoci přímo Pánu Ježíši. To já bych mu taky rád pomohl... došel bych mu na nákup, pro noviny, pro bačkory, pomáhal bych mu, zkrátka bych mu dělal pořád radost.“

Ale maminka Matějovi řekla: „Nemusíš Veronice závidět, Matěji. Poslouchal jsi dobře, jak to tatínek před chvílí četl? Co řekl Pán Ježíš? Jak to bylo? No přece: Co jste udělali komukoli z lidí, to jste udělali i mně. Takže když mi pomáháš utírat nádobí, tak to platí i Pánu Ježíši. To vlastně pomáháš i jemu. A když si uklízíš svoje hračky a svůj stoleček, tak to taky platí Pánu Ježíši.“ Matěj radostně zatleskal: „Jupí... tak to je moc prima!“

Tatínek však řekl: „Matěji, ono to platí i obráceně. Když odmlouváš a zlobíš, tak to taky vlastně odmlouváš Pánu Ježíši a zlobíš i jeho. Když nechceš sestřičce půjčit hračky, tak je nechceš půjčit ani jemu...“

Matěj se zamyslel, a pak velmi moudře řekl: „Tak když je to takhle, tak si budu muset dávat větší pozor...“

Uvidíme, jak to dopadne, s čím vším za celý týden Pánu Ježíši pomůže. A vy také, děti…
Kéž se i pro nás postní doba stane příjemným setkávání s Pánem Ježíšem.